Tereza Vernerová Volná:

Zlato jako rukojmí moci


Zlato je materiál, jehož hodnota se skládá z celé řady aspektů. Jako první se většinou nabízí hodnota ekonomická. Cena zlata, obchodování s ním, jeho hromadění a strategické investice jak soukromými osobami, tak státními i nestátními celky doprovázejí tento kov od samého počátku jeho těžby. S tím úzce souvisela jeho role politická a společenská1. V dějinách hrálo roli jako platidlo, plnilo funkci majetkové rezervy i referenční hodnoty v rámci utváření měnových kurzů. Ekonomická a politická role zlata zdánlivě nesouvisí s jeho postavením v dějinách umění, ale jelikož se nikdy nejednalo o dvě hermeticky oddělené nádoby, nýbrž o živý, vzájemně propojený organismus lidské společnosti, najdeme v této otázce řadu styčných bodů. V této stati se však nezabýváme problematikou mechanismů obecného napojení uměleckořemeslné tvorby na politickou a ekonomickou sféru, ale zcela konkrétními případy, kdy politická rozhodnutí přímo ovlivňovala práci zlatníků i jejich zákazníků. Přestože se tyto restrikce vztahovaly většinově na luxusní materiály, zlato hrálo pro svoji nepopiratelnou jak ekonomickou, tak symbolickou hodnotu, v celé situaci zásadní roli.

Na několika vybraných případech sledujeme tendenci mocných regulovat výrobu, spotřebu a prezentaci předmětů ze zlata a dalších luxusních materiálů. Díky dobře dochovaným pramenům můžeme tyto snahy sledovat již ve starověkém Římě, kde docházelo k omezování hmotnosti zlatých šperků nošených ženami nebo k restrikcím vlastnictví zlatých snubních prstenů u vybraných společenských tříd. Stavovská hierarchie v období středověku pak podobným způsobem přikazovala hodnotu vlastněných šperků i oděvů v závislosti na příslušnosti k dané společenské vrstvě. Nedávnou minulost reprezentuje příklad přepychové daně, která komplikovala podnikání zlatníkům a obchodníkům s luxusním zbožím v Československu po druhé světové válce. Tato relativně nedávná epizoda naznačuje, že se jedná o téma pravidelně se prolínající historií a že za určitých podmínek se může stát opět aktuálním.

Přepych jako nástroj moci

Nejprve je však potřeba podívat se na problematiku vztahu luxusu a politických sil obecněji. Francouzský filozof Gilles Lipovetsky označuje jako zlomový moment tohoto vztahu vznik státních zřízení. Tvrdí, že primitivní beztřídní společnosti také holdovaly okázalému luxusu, ten ale splňoval jiný účel než později v případě hierarchických společností. V primitivních komunitách byly předmětem luxusu především nákladné dary, kterými náčelníci demonstrovali svoji štědrost, ale které zároveň aktivovaly nepsané pravidlo závazku. Jednalo se o závazek obdarovaného vůči darujícímu, ale také o závazek panovníka vůči společnosti.2 Lipovetsky píše: „Velkoryse dávat a oplácet je způsob, jak podřídit individuální moment globálnímu celku, jak určit způsoby chování k ostatním, aby před vztahy člověka k věcem měly přednost vztahy mezi lidmi navzájem.“3

Vznik společenství rozdělených na poddané a vládnoucí třídu si vynutil nový přístup k luxusním statkům. Zbytné předměty a požitky přestaly být oběživem nezřízených darů a staly se nástrojem prezentace místa na společenském i politickém žebříčku. „Jedni žijí v nádheře a většina v bídě, ve všech hierarchizovaných společnostech se vyskytuje nerovnost v bohatství, sociální oddělení způsobu vlastnění a utrácení, způsobu bydlení a oblékání, stravování a zábavy, života a umírání,“4 tvrdí Lipovetsky. Není proto divu, že mocenský vztah luxusního šperku a politiky se poprvé výrazně projevuje v období římské republiky, kdy byla společnost jasně rozdělena do tříd patricijů, plebejců a otroků.

Lex Oppia a zlatý šperk ve starověké římské společnosti

V roce 215 p. n. l. začal v Římě platit zákon zvaný Lex Oppia pojmenovaný po svém autorovi tribunovi Gaiu Oppiovi, který zakazoval ženám nosit na veřejnosti více než zhruba 13,8 g zlata a cestovat kočárem dále než míli od města Říma.5 Vznik tohoto zákona ilustruje, že tendence prezentovat se zlatými šperky dostáhly takových rozměrů, které si vynutily zásah státu. Představitelé Římské republiky pokládali za důležité nařídit, jak nákladné šperky ženy na veřejnosti nosí. Proč tomu tak bylo? Na první pohled se zdá, že tento regulativ měl spojitost s průběhem druhé punské války (218–201 př. n. l.)6, která se v tomto období pro Římany nevyvíjela dobře a vyústila ve finanční problémy země.7 Tuto interpretaci však narušuje fakt, že zákon se zaměřoval pouze na ženy a jen na nošení šperků na veřejnosti, takže de facto jeho účelem nemohlo být zajištění prostředků pro stát na úkor majetné vrstvy obyvatel.8 Phyllis Cullham nabízí alternativní vysvětlení na základě studia Liviových historických spisů. Podle ní římský neúspěch v druhé punské válce vyvolal kromě finanční nestability také sociální napětí.9 Neklid v ulicích měly stále častěji na svědomí i ženy, které se během války ocitly bez mužského dohledu, těšily se větší samostatnosti a sebedůvěře. Lex Oppia měl nasměrovat jejich aktivitu směrem k náboženským obřadům a činnostem, jejichž prostřednictvím se státu osvědčilo uklidňovat situaci ve společnosti.10 Zákon zůstal v platnosti dvacet let a jeho zrušení si nakonec vynutily samy ženy po rozsáhlých demonstracích v ulicích Říma.11

Příznačné je, že se Lex Oppia vůbec nevěnoval mužskému šperku, ačkoli je známo, že římští muži se zdobili rádi. Bylo to nejspíš i z toho důvodu, že římský mužský šperk byl svázán řadou oficiálních i nepsaných pravidel, které vytvářely svébytný seberegulační systém. Alena Křížová v knize Šperk od antiky po současnost píše: „Vojáci s nižšími hodnostmi nosili stříbrné náramky, vyšším stupněm byly terčovité spony nošené na prsou a náhrdelníky torques v podobě okovů, které jsou známy z řeckého a pak zvláště keltského prostředí. Nejvyšším vyznamenáním byly zlaté řetězy.“12 V době Římské republiky (509–27 př. n. l.) bylo běžným materiálem ke zhotovení prstenů (i těch snubních) železo, zlaté prsteny mohli nosit pouze senátoři a teprve později další příslušníci vyšších společenských vrstev.13 Karen K. Hersch píše, že železo jako běžně používaný materiál římských zásnubních a snubních prstenů bylo dokladováno zhruba do konce 1. století n. l.14

Středověké oděvní řády

Pokud jsme v úvodu hovořili o vztahu luxusních předmětů a třídní společnosti, dalo by se odvozovat, že čím pevněji je společnost ukotvená v rozdělení do jednotlivých stavů, tím důležitější roli má šperk jako reprezentační, a tedy i politický nástroj. Tuto teorii podporuje pohled do středověku. Tehdejší příslušnost k jednotlivým stavům byla pevně daná a byla podpořena patřičným stylem odívání i doplňků. Neznamená to však, že by v dlouhém období středověku nedocházelo k dynamickým změnám. Byl to zejména rostoucí vliv a bohatnutí městského obyvatelstva, který si vynutil vznik nových společenských vrstev a jejich náležitou prezentaci. Na tuto situaci reagovala některá evropská města vyhlášením tzv. oděvních řádů,15 což byla nařízení kodifikující dříve nepsaná pravidla odívání a celkové sebeprezentace v rámci jednotlivých společenských vrstev.

Snahou oděvních řádů bylo především omezit luxus na straně měšťanského obyvatelstva v návaznosti na společenskou nevraživost mezi měšťany a aristokracií.16 Šlechta se důvodně obávala vzrůstajícího vlivu bohatých měšťanů a jejím cílem bylo použít přepychovou reprezentaci jako výraz nadřazenosti. Podobné snahy o vymezení vůči měšťanstvu v menší míře projevilo i duchovenstvo, které do diskuse vnášelo kárání o nemravnosti luxusu.17 Podle Křížové se oděvní řády týkaly především Štrasburku, Ulmu, Špýru a Norimberku, později Benátek, Bologny, Florencie. Obdobné restrikce byly ve 13. a 14. století vydávány také ve Francii, v Anglii a ve Španělsku.18 Lišila se konkrétní nařízení i výše pokuty podle lokality. Nejproblematičtější bylo zdobení zlatem a perlami. V Norimberku hrozila za nošení zlatých řetězů nearistokratickými ženami pokuta pěti zlatých a za šperky z perel pokuta deseti zlatých. V Anglii v roce 1363 vešel v platnost zákon De victu et vestitu, dle kterého „řemeslníci a sedláci nesměli nosit zlaté a stříbrné šperky, zlaté prsteny a drahé kameny mohli vlastnit pouze šlechtici a obchodníci s pevně stanovenými příjmy.“19 Opět se objevuje užití těchto nařízení pro posílení nerovnosti mezi mužem a ženou. Dle Křížové v českých zemích v 1. polovině 15. století „směli muži nosit stříbrné pásy v hodnotě dvou hřiven a žena pouze jedné.“20 Nadto byl muž zodpovědný a pokutovatelný za porušení oděvního řádu svou manželkou či dcerou.21 Středověké oděvní řády byly velmi detailní a zakázané předměty do jisté míry odrážely lokální specifika luxusu. Přesto ve všech v nějaké formě objevujeme zlato coby symbol rozmařilého, nemravného přepychu. S vývojem společnosti však tlak těchto nařízení postupně povoloval a užití přepychových statků se demokratizovalo. Revoluce napříč Evropou, stálé posilování buržoazie i proces, který Lipovetsky nazývá „Feminizací luxusu“22, pomohly k úplnému vymizení těchto nařízení.

Přepychová daň

Za posledním příkladem se obracíme do nedávné minulosti. Přepychová daň se v literatuře objevuje také jako milionářská daň.23 Zákon o přepychové dani, který začal platit 27. prosince. 1947, se těžce dotknul zlatníků i obchodníků se šperky. Celý obor se již od roku 1938 potýkal s nedostatkem materiálu24 a novým nařízením museli výrobci a obchodníci všechny šperky ze vzácných kovů a perel s prodejní cenou vyšší než 250 korun danit stoprocentní přirážkou. Od počátku se zlatníci velmi zasazovali o řadu úprav, podařilo se jim dosáhnout alespoň možnosti danit puncované výrobky paušálem dle váhy kovu a faktu, že výrobci (na rozdíl od obchodníků se šperky), nemuseli danit celý sklad, ale zboží v momentě prodeje.25

Zdá se, že téma přepychové daně s předchozími případy souvisí zdánlivě málo. Opatření bylo vynuceno objektivními podmínkami (špatná finanční situace po druhé světové válce, finanční ztráty způsobené suchem a následnou neúrodou v roce 1947) a na rozdíl od Lex Oppia nebo oděvních řádů nebylo cíleno na majitele šperků, nýbrž na jejich výrobce. Je však potřeba nahlížet situaci je ze širší perspektivy. Tvůrcem zákona o přepychové dani byl komunistický ministr financí Jaromír Dolanský. Původní národně socialistický návrh zdanění nejvyšších příjmů Dolanský naddimenzoval o majetkovou daň postihující asi 35 000 osob vlastnících majetek přesahující hodnotu milionu korun a přidal také zdanění veškerého luxusního zboží, tedy i šperků. Tato úprava se stala jedním z kontroverzních zákonů, které způsobily rozkol v Národní frontě.26 Nová daň značně zkomplikovala podnikání obchodníkům i výrobcům luxusního zboží. Opět šlo o podprahový spor mezi společenskými vrstvami, tentokrát však vynucený nastupující diktaturou proletariátu. Dva měsíce po vstoupení zákona o přepychové dani v platnost došlo k úplnému převzetí moci komunistickou stranou a téměř okamžitě se v odborném tisku začaly objevovat tendenční výzvy nabádají zlatníky “posloužiti širokým vrstvám za levnou cenu hodnotným a vkusným šperkem.”27 Uvedení přepychové daně bylo pouze předehrou k pozdější snaze nastolit nové směřování šperkařské výroby zacílené na laciné zboží a tovární bižuterní výrobu, stejně jako k následnému znárodnění podniků a likvidaci zlatnických živností. Zlato a další luxusní materiály byly systematicky vytěsňovány a omezovány. Kromě ideologických důvodů k tomu byly i důvody ryze praktické. Jak se dovídáme z článku Výroba těžkých předmětů ze zlata, zákazníci si nechávali vyrábět těžké zlaté předměty, které sloužili k uložení majetku a následnému vývozu do zahraničí.28 Můžeme se jen domnívat, že se jednalo o kapitál, který chtěli majitelé uchránit před znárodněním.

Závěr

Uvedené příklady jsou jen špičkou ledovce regulací, které v průběhu dějin ovlivňovaly výrobu šperků ze zlata a dalších vzácných materiálů. Poukazují na fakt, že luxus, společnost a politika se vzájemně ovlivňovaly, ovlivňují a pravděpodobně se budou ovlivňovat i nadále. Zlato ve šperkařské a zlatnické tvorbě bylo vždy chápáno jako symbol přepychu, dostatku a společenského statusu, a proto bylo využíváno jak k reprezentaci na jedné straně, tak k exemplárnímu vymezení vůči jiným společenským třídám na straně druhé.29 Lex Oppia, středověké oděvní řády i poválečná přepychová daň byly doprovázeny různými historickými kulisami a jejich iniciátorem byly odlišné situace a spory. V důsledku však odhalují podobnou myšlenkovou strategii – přesvědčení, že zlatý šperk je svázaný s určitým mocenským postavením a z toho plynoucí obavu, že jeho nadužívání může vyvolat společenskou nebo politickou nestabilitu.

Bibliografie:

Kateřina Adámková, Vývoj finanční správy po roce 1848 se zaměřením na historii Ministerstva financí v letech 1918–1939 (bakalářská práce), Právnická fakulta Masarykovy Univerzity, Brno 2008.

Phyllis Cullham, The „Lex Oppia“. Latomus, 1982, č. 41.

Karen K. Hersch, The Roman Wedding: Ritual and Meaning in Antiquity, New York 2010.

Alena Křížová, Šperk od antiky po současnost, Praha 2015.

Alena Křížová, Šperk a jeho funkce jako kulturně a časově proměnný fenomén. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. F, Řada uměnovědná = Opuscula historiae atrium, Brno 2001.

Gilles Lipovetsky, Věčný přepych, Praha 2005.

Lucas Rentschler, Christopher Dawe, Lex Oppia: An Ancient Example of the Persistence of Emergency Powers. Laissez-Faire, 2011, č. 34

Bohumil J. Studýnka, Jan Struž, Zlato. Příběh neobyčejného kovu, Praha 2014.

Čeněk Zíbrt, Dějiny kroje v zemích českých, Od dob nejstarších až po války husitské, Praha 1892.

Časopis Československý zlatník, 1948.

1 Politická síla zlata coby platidla však není předmětem tohoto pojednání. Jej jím zlato jako šperkařský a zlatnický materiál, případně zlatý šperk a jeho společenská a politická role ve vybraných dějinných případech.

2 V průběhu nejdelšího období lidských dějin luxus úspěšně bojuje proti koncentraci bohatství a rovněž proti politické nadvládě.“ Gilles Lipovetsky, Věčný přepych, Praha 2005, s. 28.

3 Ibidem, s. 27.

4 Ibidem, s. 34.

5 Výjimku pro cesty kočárem přestavovaly náboženské obřady. Zákon dále zakazoval ženám nosit purpurovou barvu. Phyllis Cullham, The „Lex Oppia“. Latomus, 1982, č. 41, s. 786. Dostupné z www.jstor.org/stable/41532685.

6 Této teorie se drží i některé současné interpretace, viz např. Lucas Rentschler, Christopher Dawe, Lex Oppia: An Ancient Example of the Persistence of Emergency Powers. Laissez-Faire, 2011, č. 34, s. 21-29.

7 Phyllis Cullham v návaznosti na Livia tvrdí, že první aktivitou senátu v roce 215 př. n. l. bylo zdvojnásobení daní. Phyllis Cullham, The „Lex Oppia“, Latomus, 1982, č. 41, s. 786. Dostupné z www.jstor.org/stable/41532685.

8 Takové snaze by odpovídala spíše nějaká forma zdanění luxusních statků, jak ostatně patrné z dalšího příkladu v textu.

9 Tuto situaci mohlo přiživovat i třídní napětí vyvolané okázalou demonstrací majetku prostřednictvím nošení velkého množství zlata na veřejnosti, které měl zákon Lex Oppia regulovat.

10Panic in the streets was not unknown (Livy, 21.57.1 is one striking instance). New and old religious rites had to be undertaken at least monthly to preserve the state. A number of these religious undertakings required the participation of women. Possibly, the Roman magistrates supervising these rites wanted to give women something useful to do to prevent occurrences of the kind described in Livy, 27.50.5 and 22.55.4, when women became fearful as a result of the war news and caused disturbances.“ Phyllis Cullham, The „Lex Oppia“, Latomus, 1982, č. 41, s. 789. Dostupné z www.jstor.org/stable/41532685

11 Ibidem, s. 786.

12 Alena Křížová, Šperk od antiky po současnost, Praha 2015, s. 31.

13Svobodným občanům bylo dovoleno nosit prsteny ze stříbra a otrokům ze železa. Používání zlatých prstenů se však stále více rozšiřovalo, a tak kolem roku 23 n. l. bylo třeba vyhlásit zákon, který dovoloval jejich nošení pouze těm, kteří pocházeli z rodin nejméně po dvě generace svobodných.“ Bohumil J. Studýnka, Jan Struž, Zlato. Příběh neobyčejného kovu, Praha 2014, s. 55.

14 Karen K. Hersch, The Roman Wedding: Ritual and Meaning in Antiquity, New York 2010, s. 41.

15 Oděvní řády zmiňuje např. Alena Křížová ve svém článku Šperk a jeho funkce jako kulturně a časově proměnný fenomén. Píše, že „… zakazovaly venkovskému obyvatelstvu nošení šatů vyšívaných zlatem, stříbrem a perlami, nižším stavům zlaté a stříbrné šperky do přísně stanovené finanční hodnoty. Podle těchto předpisů byly například snubní prsteny povoleny sedlákům až v 1. čtvrtině 17. století…“. Alena Křížová, Šperk a jeho funkce jako kulturně a časově proměnný fenomén. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. F, Řada uměnovědná = Opuscula historiae atrium, Brno 2001, s. 72.

16 V knize Šperk od antiky po současnost Křížová píše: „Příslušníci aristokracie nebyli ochotni přijmout tuto měšťanskou zpupnost, a proto od konce 13. století stoupal tlak na přímá omezení a zákazy pro hrozbou pokuty.“ Alena Křížová, Šperk od antiky po současnost. Praha 2015, s. 57.

17Ó, člověče, pomni na to, ježto lepáš na sě zlato, až tě opět vložie v bláto, cos učinil, staneť za to. Tam pychosti všem ukrátie, před Buoh nelzě jíti v zlatě, podle jiných lehneš v blátě, ande žádný nedbá tě.“ Čeněk Zíbrt, Dějiny kroje v zemích českých, Od dob nejstarších až po války husitské, Praha 1892, s. 372.

18 Alena Křížová, Šperk od antiky po současnost, Praha 2015, s. 57-58.

19 Ibidem, s. 57-58.

20 Ibidem, s. 57.

21 Ibidem, s. 58.

22Teprve v 18. století dochází k historickému převratu, který položí základy feminizace luxusu. Od té doby rozmary, extravagance a rafinovanost módy charakterizují ženskost spíše než muže.“ Gilles Lipovetsky, Věčný přepych, Praha 2005, s. 105.

23 Přepychová daň nebyla v roce 1947 v české daňové soustavě novinkou. Byla zavedena již v období první republiky, aby kompenzovala špatný stav státní pokladny po první světové válce. Kateřina Adámková, Vývoj finanční správy po roce 1848 se zaměřením na historii Ministerstva financí v letech 1918–1939 (bakalářská práce), Právnická fakulta Masarykovy Univerzity, Brno 2008.

24Od roku 1938 neobdržel (vyjma některé exportní dodávky) žádný zlatník ani gram zlata z veřejných pramenů. Celá řada našich členů je zbavena svých předválečných skladů a nové lze těžko nahradit. Výrobci žijí po celých deset lat a budou ještě dlouho pracovat z předělávek starých šperků nebo jejich výměny.“ Jaroslav Kůs, Do třetího ročníku, Československý zlatník, 1948, č. 1, s. 1.

25 Jan Odvárka, Poznámky k přepychové dani, Československý zlatník, 1948, č. 1, s. 2, Otázky a odpovědi o přepychové dani, Československý zlatník, 1948, č. 2, s. 24, Desatero o dani z přepychových předmětů, Československý zlatník, 1948, č. 2, s. 25.

26 Karel Kaplan, Československo v letech 1945–1948, Praha 1991, s. 88-91.

27 Emanuel Fuchs, Důsledky únorové krise, Československý zlatník, 1948, č. 3, s. 71.

28 Národní banka adresovala Jednotě společenstev zlatníků dopis, ve kterém mimo jiné píše: „V poslední době množí se objednávky z řad zákazníků na neobyčejně těžké předměty ze zlata, které váhově přesahují nejen v tuzemsku užívané obvyklé výrobky, ale i v cizině zhotovené předměty – exklusivní ve váze i formě.“ V dopisu jsou zlatníci dále nabádáni, aby těžké předměty hlásili puncovnímu úřadu, který následně oznamuje nález Národní bance a ta má v důsledku možnost nepovolenou zakázku zabavit a zničit. Vzhledem k tomu, že výzva neuvádí žádné hmotnostní hranice, byl její výklad pravděpodobně individuální a zřejmě opět ideologicky podmíněný. Výroba těžkých předmětů ze zlata, Československý zlatník, 1948, č. 2, s. 29.

29 Nelze si nepovšimnout, že tato mocenská rozhodnutí byla instruována politickými silami, které těžko můžeme nazývat demokratické či genderově vyvážené.