Karla Frajerová:

Problematika restaurovaní šperků ze slitin zlata


Téma konference Zlato – Aura vzácnosti je tomto příspěvku představeno z hlediska konzervátora – restaurátora. Obsah teoretické a praktické tématiky je zaměřen na otázky autenticity při konzervátorských a restaurátorských zásazích na předmětech zhotovených ze zlata nebo jeho slitin, popřípadě zlacených povrchu ostatních kovů a jejich slitin.

Příspěvek je rozdělen na tři části problematiky restaurování šperku ze zlaté slitiny. První část je věnovaná otázkám autenticity při konzervátorských a restaurátorských zásazích. Druhá část zahrnuje uvedení zásad této problematiky na příkladu restaurování šperku. Třetí závěrečná část je věnována zlatu a jeho slitinám.

Otázky autenticity při konzervátorských a restaurátorských zásazích

V první části příspěvku je přistoupeno k vlastnímu rozvedení uvedené tématiky v rámci vymezeném etickým kodexem restaurátora. Z toho vyplývá vždy nutnost vypracovat následný restaurátorský a konzervátorský záměr obsahující způsoby přístupů a zásahů na vlastním předmětu.

Etickým kodexem je rozuměn soubor textů speciálně zaměřených na profesní chování restaurátorů. Tento kodex se časem vyvíjí a rozpracovává do mnoha etických norem, což dokazuje existence několika etických kodexů. Důkazem toho je například Charta o zachování a restaurování památek a sídel známá jako tzv. Benátská charta z roku 1964. Mnohem blíže oborů je Profesní etický kodex konzervátora-restaurátora vydaný v roce 1986 Mezinárodní radou muzeí – konzervátorským výborem, který stanovuje základní cíle, zásady a požadavky na profesi konzervátora – restaurátora. Zásadní úlohu při tom má míra zachování autenticity.

Autenticita je synonymem pro pravdivost a hodnověrnost. V tomto smyslu je konzervován a restaurován předmět, při čemž se bere v úvahu spojitost s mnoha souvislostmi jako například s historií, společností, okolním prostředím atd. Z toho vyplývá, že součástí autenticity jsou nejenom uvedené souvislosti, ale i soubor dějů v období mezi vznikem předmětu a jeho nynějším stavem. To znamená, že je jednou ze základních kvalit celkové hodnoty předmětu. Autenticita je tedy chápána jako etický ideál užití ve dvou základních směrech restaurátorských a konzervátorských přístupů. Jinými slovy autenticita spočívá v míře dochovaných původních znaků vázaných na sbírkový předmět, které dokumentují skutečnou roli předmětu v minulosti. Z tohoto hlediska jsou voleny dva základní směry restaurátorských a konzervátorských přístupů: a) Předmět je určen pro muzejní účely. b) Předmět je určen pro funkční účely. V případě, že předmět je určen pro muzejní účely, je striktně vyžadováno dodržování etických norem kodexů s vyloučením komerčních zájmů, které často vedou k porušení autenticity. Komerční aspekt je však mnohdy důležitým požadavkem ze strany soukromích zadavatelů. Pojetí autenticity má ovšem širokou škálu jejího výkladu, a to od velmi striktní koncepce omezující konzervátorské zásahy na minimum, až po velmi volné chápání umožňující hlubší zákroky (1).

Uvedení zásad problematiky restaurování šperků ze slitin zlata na příkladu

V druhé části příspěvku jsou uvedeny základní úkony konzervátorské a restaurátorské činnosti a poté jsou tyto úkony ukázány na příkladu restaurování šperku ze zlaté slitiny.

Nezbytnou součástí činnosti konzervátora-restaurátora vyplývající z etického kodexu je tzv. dokumentace úkonů, tak aby mohla sloužit jako zdroj získaných informací pro současnost i budoucnost a umožňovala komplexní zhodnocení stavu předmětu. Dokumentační činnosti o restaurovaném předmětu, jsou členěny na tyto základní body:

  1. Administrativní údaje zahrnující např.: data, základní identifikační informace (název, vlastník, místo uložení a podobně).

  2. Stav před zásahem zahrnující např.: fotodokumentaci, komplexní průzkum stavu předmětu (popis, analýzy korozních produktů a složení materiálu, výrobních technologie, závady)

  3. Postup zásahů zahrnující např.: čištění, konzervaci a restaurování, vycházející z výsledků komplexního posouzení stavu před zásahem.

  4. Použitý materiál a přístroje zahrnují charakteristiku použitých materiálů a přístrojů.

  5. Stav po zásahu zahrnující např.: následný doporučený ochranný režim předmětu, změny souvisejících se zásahem do původního charakteru tzn. již zmiňované autenticity. Důležitým úkolem jsou rovněž získané informace poskytované pro další využití.

Po výše uvedeném širším zarámování dané problematiky je v příspěvku přistoupeno k specifičtější části zabývající se šperkem zhotoveným ze zlaté slitiny. Šperk byl vybrán jako příklad demonstrace restaurátorského postupu na předmětu zhotoveného ze zlaté slitiny a dále je konkretizován podle bodů dokumentační činnosti.

ad 1. Administrativní údaje zahrnují v tomto případě informace o broži, jejímž autorem je známí slovenský umělecký šperkař a sochař Anton Cepka, narozený v roce 1936 a tvořící ve druhé polovině 20. století. Podle originálu, který se nachází v soukromé sbírce Švýcarsku, šperk realizoval v roce 1972 Jaroslav Kyncl z Ústředí uměleckých řemesel. Objekt byl získán do majetku Uměleckoprůmyslového musea v Praze roku 1973 a nachází se v  jeho depozitáři. Částečně poškozený předmět jsem restaurovala v roce 2014 (Obr.1).

(Obr.1) Brož podle návrhu originálu Antona Cepky (zdroj: archiv UPM)

ad 2. Stav předmětu před zásahem obsahuje například tyto údaje: materiálem je podle puncovní značky zlatá slitina ryzosti 585/1000. Brož je zdobena smaltem červené barvy a zasazenými opály. Smalt je částečně poškozen (Obr.2). Jako výrobní technologie bylo užito: válcování, žíhání, pájení, probíjení, vrtání, tepání, nýtování napevno a volné (umožňující pohyb), zasazování, pilování, smaltování.

(Obr.2) Poškozený smalt (zdroj: vlastní archiv)

ad 3. Postup zásahu dokumentuje, že stav šperku nevyžadoval hlubší zákroky s výjimkou doplňování chybějícího poškozeného smaltu ve vypilovaných podélných zářezech. Prvním krokem zásahu bylo čištění a odmaštění povrchu kovových částí etanolem prostřednictvím tamponů, tak aby se čisticí prostředek nedostal do přímého kontaktu s barevným smaltem. V tomto případě tedy nemohl být použit celkový oplach, aby nehrozilo možné nebezpečí nepříznivého vlivu oplachu na smalt. Vlastní restaurování bylo provedeno pomocí syntetické pryskyřice Paraloidu B72 s přidaným barvivem (organické b. Orasol), tak aby byl v budoucnosti s ohledem na autenticitu eventuálně možný reverzibilní zásah.

Předmět má patinu a není znám její původ. To je jedním z důvodů, na jehož základě nedošlo z hlediska zachování autenticity k odstranění patiny čímž, by došlo k možnému zamezení reverzibility při budoucích zásazích, zvláště byla-li úmyslem autora. Sanační konzervace (voskování, lakování) spočívající v přímých zásazích stabilizujících fyzický stav materiálu nebyla provedena, protože při ryzosti slitiny 585/1000 není nutné konzervovat (2). Přesto má předmět, jak bylo uvedeno, patinu, lze se domnívat, že k tomu došlo z technologických důvodů při výrobě nebo vlivem vnějšího prostředí. V podstatě je však nedůležité z hlediska autenticity, jak patina vznikla, protože předmět neměl být uveden do původního stavu, nýbrž ošetřen pro muzejní účely.

ad 4. Použitý materiál a charakteristiku použitých přístrojů tento krok práce restaurátora s předmětem není v tomto případě nutno rozvádět vzhledem k charakteru zásahu.

ad 5. Stav po zásahu je posledním úkonem týkajícím se konzervátorsko-restaurátorského zásahu, kterým je následná péče (preventivní konzervace) vyplývající z uvedeného dokumentu, která je současně informací o ochranném režimu památky. Určuje následnou péči, způsob uskladnění, prezentace a údržby. Přítomnost laku a složení slitiny vyžaduje sledovat relativní vlhkost ovzduší, která by neměla překročit 50 % při všech teplotách, také je nutné zamezit velkému a rychle se opakujícímu střídání tepelných výkyvů. Dalším opatřením je zajištění předmětu proti pádu, pravidelná kontrola a opatrné odstraňování prachu a mastnoty.

Tímto je zakončena specifická část tohoto příspěvku o šperku a dále je teoreticky rozváděna ve spojitosti v následující třetí části příspěvku o zlatu a jeho slitinách.

Zlato a jeho slitiny

Nejprve se pojednává o vlastnostech zlata a jeho slitinách užívaných ve výrobě šperků z hlediska restaurátorských zásahů. Tyto zásahy se provádějí zejména kvůli korozním procesům kovů, především stříbra a mědi, které jsou do slitin za různým účelem přidány. Zlato je z korozního hlediska za běžných podmínek stabilní, avšak s klesajícím obsahem zlata ve slitině, její korozní odolnost klesá. To dokládá skutečnost, že slitiny obsahují více než 50 % zlata, tzn. zákonné ryzosti 585/1000, 750/1000, 900/1000, 986/1000, jsou stálé a rozpouští se pouze v kyanidech, lučavce královské a ve rtuti. Na území Česka a Slovenska byly do roku 1992 užívány také slitiny zlata s nižší ryzostí, především s příměsí stříbra a mědi, které vykazují přítomnost korozních produktů (3).

Nyní je přistoupeno k elektrochemické podstatě průběhu koroze kovů. Ta probíhá na základě termodynamických předpokladů. V teorii se vychází především z druhé termodynamické věty, která říká, že tepelný stroj periodicky pracující může konat mechanickou práci jen v případě, má-li k dispozici dvě tepelné lázně o různých teplotách. Při konání práce přechází pak celkově teplo z lázně teplejší do lázně chladnější, až se jejich teploty vyrovnají (4). Termodynamika tedy pojednává o vzájemných přeměnách různých druhů energie a o směru fyzikálních a chemických dějů (v našem případě koroze) a o jich rovnováze. Termodynamickou stabilitu kovů (jeho tendenci k ionizaci, tj. odštěpení jednoho nebo více elektronů z neutrálního atomu) vyjadřuje tzv. ušlechtilost, která je prezentovaná standardním rovnovážným potenciálem, kdy dochází ke stejné rychlosti oxidace (rozpouštění), a tedy i redukce. Znamená to, že kov se rozpouští stejnou rychlostí, jako dochází k jeho zpětné redukci. Čím je kladnější standardní rovnovážný potenciál kovů, tím má kov menší tendenci k ionizaci, je tedy méně oxidovatelný (ušlechtilejší). Podle velikosti standardního rovnovážného potenciálu jsou kovy seřazeny do tzv. řady napětí kovů (Obr.3). Za ušlechtilé se pokládají kovy, jejichž standardní rovnovážný potenciál je kladnější. Základem pro tyto děje jsou elektrochemické procesy (5).

(Obr. 3) Řada napětí kovů (zdroj: Novák, P.)

Využitelnost ušlechtilosti kovů k odhadu jeho korozní odolnosti je z mnoha důvodů velmi omezena, protože nepočítá se vznikem nerozpustných korozních produktů a je platná pouze pro vodná prostředí bez dalších látek. Pro porozumění je však třeba upozornit i na vlastnosti kovů méně ušlechtilých než zlato. Řada ušlechtilosti vychází pouze z rovnováhy z vlastními ionty v roztoku, ale korozní prostředí obsahuje těchto iontů velmi málo, tudíž je rovnováha dosahována zřídka (5).

Vznik nerozpustných korozních produktů zohledňují diagramy potenciál-pH. Na ose x je hodnota pH a na ose y hodnoty potenciálu (kompromis mezi oxidační schopností prostředí a oxidovatelností daného kovu). V diagramech jsou také vyznačeny čáry vymezující oblast stability vody. Hranice stability vody se posunují v souladu s pH a se změnou potenciálu. Nad oblastí stability vody je stabilní kyslík a pod touto oblastí plynný vodík, které vznikají rozkladem vody (Obr.4).

(Obr.4) Diagram potenciál-pH (zdroj: Novák, P.)

Tyto diagramy vymezují při dané konstantní teplotě oxidační schopnosti prostředí a hodnoty pH, v nichž je termodynamicky stabilní kov (tzn. imunita – v diagramech značeno modře), nebo jeho kationty v roztoku (tzn. aktivita čili koroze – značeno červeně), nebo nerozpustné sloučeniny (pasivita – značeno zeleně). Vznik nerozpustných látek (tzn. zelená oblast) zamezuje další korozi (Obr. 5).

(Obr.5) Diagram potenciál-pH (měď) (zdroj: Novák, P.)

Pasivita plus imunita korozní odolnosti odpovídá obecné zkušenosti více než řada napětí kovů. V důsledku pasivity se vytváří se nerozpustné sloučeniny a pak některé neušlechtilé kovy například cín, hliník, chrom vylepšují svou pozici v řadě ušlechtilosti (2).

Zlato se z hlediska standardního potenciálu kovů chová mezním způsobem, to znamená, že celou oblast stability vody překrývá svou imunitou jako jediný kov (Obr. 6). Pokud by do prostředí byly přidány kyanidy, posunula se by hranice imunity k nižším potenciálům a zlato by se za přítomnosti těchto oxidovadel rozpouštělo. Tento způsob se využívá v praxi při získávaní zlata. Podobně se zlato rozpouští v lučavce královské, kdy kyselina dusičná je oxidovadlo a kyselina chlorovodíková se podílí na vzniku komplexu zlata.

(Obr.6) Diagram potenciál-pH (zlato) (zdroj: Novák, P.)

Oblast imunity stříbra leží z větší části v oblasti stability vody (Obr.7). Zvýšení oxidační schopnosti je pro stříbro nežádoucí. Jinými slovy korozní odolnost stříbra je na základě principu imunity nikoli na základě stability oxidů. Pokud se u stříbra vyskytuje stabilní pasivní vrstva, tvoří se na základě nerozpustných solí (např. AgCl).

(Obr. 7) Diagram potenciál-pH (stříbro) (zdroj: Novák, P.)

Podobný princip koroze ve vodním prostředí je i u mědi. Na rozdíl od nestabilních oxidů stříbra, jsou oxidy mědi stabilní. Další diagramy nám ukazují na příkladu mědi, že lze zanést orientačně do oblasti podmínek různé typy prostředí. Za přítomnosti síranu se oblast stabilní pasivity mědi ve srovnání s oxidovou pasivitou znázorněnou v základním diagramu rozšiřuje tvorbou bazických síranů. Naopak pasivní oblast se zmenšuje při vzniku nerozpustných komplexů amoniaku, tedy při přidání čpavku do vody.

Měď-voda Měď-voda-sírany Měď-voda-čpavek

(Obr.8) Diagramy potenciál-pH (měď – podmínky pro různá prostředí) (zdroj: Novák, P.)

Diagramy neříkají nic o rychlosti korozních reakcí, což je pro použití kovů z korozního hlediska rozhodující kritérium. Toto řeší kinetika korozních reakcí (5).

Uvedené příklady představují alespoň minimální orientaci v daleko složitější problematice vzniku korozních produktů a ochrany restaurovaného předmětu před korozními ději. To znamená rovněž důležité hledisko restaurátorského záměru a doporučení ochranného režimu předmětu. Podobně má uvažovat i šperkař při výběru kovového materiálu, jeho způsobu zpracování i následných podmínek jeho užívání.

Literatura

1) Frajerová, K.: Problematika dodržování etického kodexu při restaurování uměleckořemeslných děl z kovů. Magisterská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně, Brno 2013.

2) Kol. autorů.: Konzervování a restaurování kovů. Ochrana předmětů kulturního dědictví z kovů a jejich slitin. Technické museum v Brně, Brno 2011.

3) Bouša, D. Seznam puncovních značek platných na území České republiky. Puncovní úřad. Praha 2009.

4) Příruční slovník naučný. ČSAV, Akademia, Praha 1967.

5) Novák, P.: Koroze kovů. Ústav kovových materiálu a korozního inženýrství, Vysoká škola chemicko- technologická v Praze.

https://ukmki.vscht.cz/files/uzel/0016736/Koroze%20kov%C5%AF.pdf?redirected (staženo 5.8. 2018)